„Jdeme stavět sněhuláka!“ lákám syna. „áka!“ opakuje. Připravuji mrkev a hrnec, ať je to stylové a on se těší. Začínáme se oblékat a jemu se najednou nechce. V tu chvíli ještě nevím proč, ale on už cítí, co se bude dít. Cítí, jak hrozně chci jít ven a že mám jasný cíl.
Nakonec teda souhlasí, nabalíme se a jdeme ven. První, co vidím je neprohrnutý chodník, tak se na to hnedka vrhnu a házím lopatou. Syn mě volá, chce ji půjčit. Ha, společná zábava!
Sníh je těžký, nejde mu to s ní. Přestane ho to bavit. Tak já pokračuji. On vyčkává a zdolává hromady sněhu. Je statečný.
Až už je to vše odhrnuté, zkouší to znovu s lopatou a já se vrhám na první kouli, pobaveně mě sleduje. U druhé koule už ho to nebaví, protože ta slibovaná zábava se nekoná, už chce dávat tu mrkev, která mu nejde v rukavicích zvednout ze země a chce jít domů.
Nakonec naštěstí objeví balon a má velkou radost z toho, že i v rukavicích si s ním může házet. Super, získala jsem čas.