Dostávalo se mi spousta rad, ale nelíbily se mi. „Musíte přestat kojit!“ Cože?!?! Když jsem to slyšela, chtělo se mi plakat. „To nesmíte jist! To nesmí jist Vaše dítě!“ A co může jíst?!? „To vám nikdo neřekne, to si musíte vypozorovat!“
„Musíte si psát všechno co jí! Sledujte jeho reakce, které se můžou objevit až do 3 dnů po pozření sousta!“ Jasně, dělám, co se má a tak píšu a sleduji celé 2 měsíce. Zjistila jsem jenom velký NIC! Jediné, co mi to přineslo byl strach a frustrace. Už bych to nikdy neopakovala. Zase zkušenost.
„Musí jíst mléčné výrobky, bude mít nedostatek vápníku! Jak mu doplňujete vápník?“ Ale vždyť mi doporučili, že sama nemám jíst a ani dítěti nedávat mléčné výrobky. Tak poradí mi někdo? „Aha, no tak to vám neporadím. A čím ho krmíte? Jak se může krmit sám? Jak mu dáváte obiloviny? Tato metoda není vhodná!“ Proč, to jsem se nedozvěděla.
Příkazy, zákazy, obviňování a posuzování! Cítím beznaděj, bezmoc, každým soustem svým nebo co mu dám mu můžu ublížit. Cítím pocit viny pokaždé, když jsem měla chuť na něco „zakázaného“ a zažívám nekonečné bičování sama sebe, jak špatná matka jsem. Jsem neschopná, nevím, jak mu mám pomoct.
Kam se vytratilo to nekonečné štěstí a radost? Cítím jen zoufalství, nikdo mi nepomůže a pocit viny je stále přítomný. Stačilo!