I když jsem si myslela, že máme u jídla vždycky pohodu, nebylo to tak. Často jsem nestihla připravit jídlo včas, takže už byl syn unavený.
Jen jsem dovařila a položila jídlo na stůl, chtělo se mu hrooozně spát. A tak se šlo. Já hladová, on unavený. Takhle neee!
Někdy nebyl na jídlo dobře naladěný, jindy neměl hlad. Ale já chci jíst! Co s tím?
Trvalo mi to, než jsem se naučila neřešit, že musíme obědvat kolem poledne. Tlačila jsem na to hlavně kvůli sobě.
Díky intenzivnímu kojení jsem měla pořád hlad a na oběd jsem se moc těšila. Hlavně se najíst, než usne, ať pak nemám hlad já. Ale byla jsem z toho nervózní. Stihnu to? Chci se najíst, ne to to do sebe naházet. Chci, abychom jedli společně. Chci se najíst dobře! Nechci se odbýt chlebem.
Jednou mi syn lezl po rukou, když jsem finišovala přípravu jídla. Jen jsme zasedli ke stolu, tak se odvracel a jíst nechtěl. Myslela jsem, že chce spát, ale ani spát nechtěl.
Co to bylo? Byla jsem úplně vyřízená a zchvácená přípravou jídla a stresem, jestli to všechno zvládnu a jestli to klapne. Neklaplo to. Ale mě konečně došlo, že mě syn upozorňuje na to, že takhle ne.
Takže jinak. V pohodě, v klidu. Víc pozoruju, jak nám v průběhu dne je. Když to vypadá, že se oběd nestihne, tak se nestihne. Dám si svačinku, a oběd dáme až se probudí.
Když se mi chce vařit uvařím, když ne, tak se jde jíst ven. No a nejlepší jsou samozřejmě zbytky ze včerejška. Pohoda! Konečně!